PROFIL (zdroj TV magazín/ 2010) :

• Brát život s nadhledem
  
  Když před dvaceti lety stanul coby elév na prknech Hudebního divadla Karlín, nemohl Edward Tomas tušit, že se sem jednou vrátí v roli zcela jiné.
  
  Dnes totiž neprochází vrátnicí jako herec, ale jako obchodní manažer divadla. Funkce je to značně prozaičtější, ovšem shánět peníze je také kumšt. A ne malý. „Řekl bych, že završuji určitý úsek svého života – začal jsem tu a jakýmsi obloukem se sem po dvaceti letech zase vrátil. Začalo to, když jsem po absolutoriu konzervatoře začal studovat AMU a tehdejší ředitel karlínského divadla Antotnín Hart mě vytáhl z mého absolventského představení Mackie Messera a přivedl mě do Karlína,“ říká Edward Tomas.
  
  Jeho první rolí tu byl Lujko Zobar v muzikálu Cikáni jdou do nebe. Následoval Psí dečka v Někdo to rád horké, Jupiter ve Voskovcově a Werichově Nebi na Zemi či Nick Arnstein ve Funny Girl. „Pak jsem tu také spolu s Evou Jeníčkovou (která dnes žije v Americe a hraje pod jménem Ava Jansen) hrál v baletní a rockové opeře Vlci. Dvě a půl hodiny zpěvu a baletu, byla to hrůza. Ale obrovská zkušenost.“ Zkušenosti jel v roce 1988 sbírat i do Londýna, kde coby absolvent oboru operní zpěv pražské AMU studoval muzikál. Před dvaceti lety také založil Dobrý Večer Quintet - vokální seskupení, jež projelo takřka celou Evropu. Oproti jiným kapelám má nespornou výhodu: nepotřebují ke své produkci hudební nástroje a vejdou se do jednoho auta. „Jsme ohromně mobilní. Zpíváme polyfonně a když zavřeme pusu, máme sbaleno,“ říká Edward Tomas, jehož by bylo možné bez nadsázky nazvat renesančním člověkem.
  
  Herectví, kde je člověk závislý na tom, kdo a zda ho obsadí, mu totiž začalo být příliš těsnou klíckou a v roce 1992 proto založil společnost Edward Tomas Production. Hned v témže roce zajišťoval celý doprovodný program filmového festivalu v Karlových Varech. Točil a režíroval reklamy a pomalu se transformoval do úplně jiné životní role. Hodně osobních i profesních zkušeností získal i o čtyři roky později v zahraničí, kam se vydal, když prožíval krizi ve vztahu s tehdejší partnerkou. „Dost špatné období jsem měl také po roce 2003, kdy jsem naletěl vlastnímu právníkovi, který využil situace a málem mě o všechno připravil,“ vzpomíná dnes už s nadhledem.
  
  Brát zásadní životní situace s nadhledem ho naučilo moře, jeho velká láska a vášeň. Už osmý rok jezdí jako kapitán na jachtě, kterou si najímají různí klienti. „V životě jsem si vyzkoušel snad všechny adrenalinové sporty. Nakonec jsem ve svých čtyřiceti letech zjistil, že jsem vlastně námořník. Možná to je ten důvod, proč nejsem ženatý,“ říká se smíchem. „Když jsem si v roce 2000 udělal kapitánské zkoušky, zjistil jsem, že to je to, co jsem celý život hledal. Vloni se mi dokonce podařilo udělat chorvatskou námořní kapitánskou školu, takže jsem v registru chorvatské republiky jako master kapitán a můžu jezdit s jachtami do sto tun. Ale zatím největší loď, se kterou jsem jel, měla čtyřiapadesát.“ Život na moři je krása, ale hlavně velká zodpovědnost. Člověk musí být pořád ve střehu. „Moře je pokaždé jiné: vlny, vítr, počasí i lodě, které se mění. Je to výzva a současně životní filozofie – být pořád připravený i na situace, které nelze předvídat. Když vypluju s lodí, která má cenu několik miliónu a na ní je deset lidí, jsem v okamžiku, kdy odrazím od břehu, za všechno zodpovědný. Jako kapitán za ně ručím do chvíle, než zase přistanu u mola. Nebojím se zodpovědnosti, ale abych jí mohl dostát, potřebuju také mít právo rozhodovat. Tak to cítím i v osobním a profesním životě. Na moři je tahle rovnováha jasně daná a srozumitelná, proto mě jeho fenomén tak oslovuje.“
  
  Do Hudebního divadla Karlín nastoupil v manažerské roli v roce 2004 a zodpovědnost, kterou nese, je podobná. „Snažíme se divadlo přiblížit divákům nejen tím, že hrajeme dobrý repertoár, ale také tím, že budovu například využívají filmaři nebo televize. Nova odtud vysílala přímé přenosy ANNO a TýTý. Naše divadlo má proti jiným prostorám výhodu, že má tradici. Je starší než Národní.“ Divákům se přibližuje také stále dokonalejším servisem: „Od začátku roku jsme tu zavedli tzv. one way systém. Lidé si mohou po internetu vybrat představení, místo v hledišti a po zaplacení kartou nebo převodem vytisknout vstupenku, kterou jim pak speciální čtečkou zkontrolují u vchodu. Nárůst takového nákupu vstupenek je obrovský a já z toho mám velkou radost. Každé divadlo potřebuje své mecenáše a našimi mecenáši jsou diváci, kteří sem přicházejí.“ Herectví nahlížené z pracovny manažera vypadá jinak, než z jeviště. Edward Tomas přiznává, že po tom druhém pohledu se mu občas přece jen trochu zasteskne. Kumštýřská krev zkrátka není voda. „Ještě vloni jsem v Blaníku hrál v muzikálu Pokrevní bratři. Měl jsem roli, kterou jsem si sám pro sebe nazval impotentní workoholik. Otec, kterému podstrčí syna a který pro množství práce nic nestíhá. To mě bavilo. Rok před tím jsem hrál v Plzni Obolského v  Ohňostroji. Je to taková konverzačka se zpěvy. Jeviště mě samozřejmě láká pořád. Ale Dobrý večer kvintet je vlastně taky takové muzikálové divadlo.“
  
  Před dvěma lety přinesl do televize Óčko pořad Natoč si svůj klip. „Napadlo mě, že mezi lidmi je spousta kamer. Každý je tak trochu Fellini. Je neuvěřitelné, co jsou amatérští filmaři schopni vymyslet. Každý měsíc mi přijde několik desítek klipů a já z nich vybírám ty nejlepší. Kritérium je jasné – musí být originální a mít vtip,“ říká producent a režisér pořadu v jedné osobě. Jak se dá všechno stihnout? Když se to dobře zorganizuje, tak prý docela dobře.
• 
  
  Znáte se z …
  
  Kromě muzikálových a divadelních rolí si Eddward Tomas zahrál v krále Matyáše v pohádce Ať přiletí čáp, královno a hlavní roli v seriálu Letící delfín. „Ještě jsem natočil dvě detektivky, jejichž název si už nepamatuju. Hrál jsem v nich vždycky jednoho z podezřelých. Tehdy jsem nosil dlouhé vlasy a byl takový bouřlivák.“ S hudebním seskupením Dobrý Večer Quintet pořádají kromě běžných koncertů také „ozdravnou“ voice terapii. Výměna energií z hlediště do sálu a zpátky funguje, u akustického zpěvu dvojnásob. Pozitivní energie je léčivá, máme potvrzené, že lidé, které trápí nějaký psychický nebo fyzický problém odcházejí z našich koncertů a je jim mnohem lépe.
• 
  
  Co všechno odnes´ čas:
  
  Na „prknech, která znamenají svět“ stanul v roce 1975 ve svých patnácti jakožto zpěvák skupiny Pražský swing – Pytlík Pepy Kadeřábka. Tehdy ještě myslel, že bude elektrikářem. Leč osud naložil s talentovaným mladíkem jinak. Pytlík Pepy Kadeřábka zvítězil v soutěži Písně dlouhejch cest a v roce 1977 i v celostátní soutěži Porta. Vojnu si Edward odsloužil v AUSu (Armádní umělecký soubor), sídlícím na pražském Pohořelci, odkud bylo do Malostranské besedy i do Baráčnické rychty, tehdy nejfrekventovanějším dějištím hudebně společenských akcí, nedaleko. Na období svých hudebních začátků vzpomíná s mírnou nostalgií. Zejména v současné době, kdy se s Portou po třiceti letech znovu osobně potká: tentokrát jako člen poroty pražského finále. Zrovna tak vzpomíná na období své pedagogické činnosti. „Jakožto vystudovaný zpěvák, jak říkám „inženýr zpěvu“ jsem jezdil devět let na Mladou píseň Jihlava jako hlasový pedagog. Půl roku jsem také učil na konzervatoři. Naštěstí to byl jenom záskok. Učitelování mě opravdu nebaví. Ale pořád mám pár žáků, kteří se občas přijdou poradit.“

FOTOGRAFIE:

v soukromí
v DVQ
v divadle